Rozhovor s vedoucí Linky důvěry DKC

• Jak dlouho se zabýváš krizovou intervencí? 

Krizovou intervencí se zabývám už 12 let. Je to krásná, dynamická a proměnlivá práce, která mě stále těší. Pokud se kdokoli z nás dostane do krizové situace, která je neřešitelná prostřednictvím dostupných copingových strategií (pozn. copingové strategie jsou mechanismy, kterými se vyrovnáváme se zátěžovou, krizovou situací a stresem. Jsou získané procesem učení a souvisí ale také s osobnostní charakteristikou jedince. Některé jsou funkční, to když jsme zvyklí řešit problémy aktivně, ale někdy se jedná o únikové a patologické strategie – například únik do nemoci, k zneužívání alkoholu a psychoaktivních látek, sebepoškozování apod.), kterými disponuje, potřebuje okamžitou odbornou pomoc. V případě, kdy taková pomoc není k dispozici, může dojít až k rozvoji posttraumatické stresové reakce, která pak ovlivňuje kvalitu celého našeho života.

Právě se nacházím v další životní etapě, kdy bych ráda předávala své zkušenosti dál svým mladším a novým kolegům. Myslím si, že čím více srdcí se pro tuto práci zapálí, tím více můžeme našim klientům dát. Vnímám velkou zodpovědnost a pokoru ke své práci, ale také radost z každého byť sebemenšího pokroku u člověka, který se na nás obrátí, a který se mu podaří během jediného hovoru udělat.

• Proč jsi si tento obor vybrala?

Během studií jsem se setkala s různými přístupy a teoretickými koncepty, jak pracovat s člověkem, pokud má nějaké trápení. Zjednodušeně se dá říci, že můžeme pomoci druhému dlouhodobou systematickou terapii, kde budeme hledat příčiny jeho trápení a snažit se dospět k nějaké osobnostní změně. Nebo mu dáme podporu v konkrétní situaci a pokusíme se spolu s ním najít vhodné způsoby, jak situaci, byť traumatickou vyřešit.

Oba způsoby mají své nezastupitelné místo, ale je mezi nimi obrovský rozdíl. Terapií projde menší počet lidí, protože bývá dlouhá, časově náročná  a často stojí mnoho úsilí s nejistým výsledkem.  Krizová intervence je jiná. Zaměřuje se na zvládnutí konkrétní situace, aby nedošlo k traumatizaci jedince. Neklade si za cíl měnit cokoli v nitru člověka, ale pomoci mu s tím čím má, zvládnout to, co přišlo. Samozřejmě má své limity.

Pokud jedinec onemocní psychickým onemocněním, je pro něj terapie nezbytná. Pro mě je však krizová intervence, životní láskou. Je pro mě atraktivní i svou dynamikou. Nikdy dopředu nemůžeme předvídat, co který člověk přinese. Může se jednat o stejnou situaci, ale budeme mít deset lidí a u každého bude naprosto jinak náročná a zvládnutelná. Každý z nás má jiný potenciál, zdroje, možnosti a limity, jak řešit konkrétní věci a cílem krizové intervence je, hledat a objevit spolu s klientem to, co v daný okamžik pomůže a to je na tom, to krásné.

• Je to velmi náročná práce. Jak relaxuješ?

Mám ráda přírodu a dobře mi dělá pobyt venku. Stačí se projít v lese a cítím, příliv síly. Ráda čtu, chodím do divadla a hlavně mám slabost pro kinematografii. Vždy mě fascinovaly sny, na které jsem se zaměřila i během svého studia. Sny nám mohou hodně prozradit o nás samotných a řada filmů je přímo ovlivněná sny svých tvůrců – Noulenův snový Počátek, Buňuelův Andaluský pes, ale třeba i nádherně visuální filmy Tima Burtona. Filmy mi poskytují tu nejčistší relaxaci pro mou duši.

• Jak to vůbec na Lince důvěry (LD) funguje? Co se stane, když zavolám? Kdo tam pracuje?

Na LD pracují konzultanti, kteří mají vzdělání psychologického směru, nebo zaměření sociální práce. Nezbytným předpokladem pro tuto práci je výcvik v krizové intervenci a potom samozřejmě další vzdělávání, které si stále doplňují a tím rozvíjejí a zvyšují své schopnosti dát našim klientům ten nejlepší servis.

LD je určena převážně dětem, ale také dospělým, kteří se ocitli v akutní krizi. Často se jedná o krizi vyvolanou rodinným systémem. Cokoli, co se v rodině může stát těžkého – rozvod, úmrtí člena rodiny, neschopnost správně pečovat o děti, děti, které rodina týrá apod., patří k nám na Linku. Pokud k nám zavoláte, ozve se Vám někdo z mých kolegů. Jsme anonymní služba, tak není třeba se představovat a ani o sobě sdělovat jakékoli osobní údaje. Budete vlídně přivítáni a vyzváni hovořit o tom, co váš trápí. Dostanete u nás prostor, abyste mohli probrat vše, co je pro vás těžké, a s čím si nevíte rady. U nás můžete sdílet i své pocity, které k životu patří. Můžete plakat, zlobit se nebo projevit strach. Dostanete u nás prostor, kde s vámi budeme společně hledat  cesty, jak z krizové situace ven.

• Jaký je rozdíl mezi telefonátem a chatem? 

Na chat chodí převážně děti. Tato forma komunikace je jim bližší, protože tímto způsobem komunikují i často mezi sebou. Navíc, je pro ně snazší o trápení psát, protože nikdo neslyší jejich hlas, případně pláč, pokud prožívají něco velmi těžkého. Témata na chatu bývají tedy více akutní. Často se jedná o sebevražedné tendence, sebepoškozování, týrání, ale i útěky z domu.

Práce na telefonu i chatu je na první pohled stejná. V obou případech vycházíme z technik krizové intervence. Na chatu však je potřeba reagovat specifickým způsobem. Doba kontaktu je omezena na 90 minut a je nutné umět pracovat i s časem. Nemůžeme reagovat úplně na vše, co klient píše a musíme být schopni vybrat to podstatné s ohledem na to, abychom respektovali jeho zakázku. Zakázkou rozumíme konkrétně to, co potřebuje klient probrat a vymyslet. Je to vlastně něco, pro co si k nám přišel. Nedá se říci, že by byly telefonické kontakty delší, ba naopak, ale na chatu se stihne v jednom kontaktu probrat méně věcí.

• S jakými problémy se nejčastěji na LD děti nebo rodiče obracejí? Dá se říci, že se nějaké problematika nejčastěji opakuje?

Na telefonu nás nejčastěji kontaktují dospělí lidé, kteří řeší rozvodovou a porozvodovou problematiku. Rozpad rodiny bývá velmi traumatizující pro celý rodinný systém. Pokud jsou v rodině děti, nese to sebou navíc mnoho těžkých emocí. Rodiče mají obavy, aby děti nezavrhly jednoho rodiče kvůli druhému, a jejich vlastní strach je pak často žene ke zlobě a agresi právě vůči tomu druhému. Což sebou nese velkou zátěž pro děti.

Děti sami špatně zvládají ztrátu jistoty, kterou přináší rozchod rodičů. Mají strach, že přijdou o domov, o mámu a tátu, zkrátka o celý svůj zatím známý a jediný svět. Pokud rodiče situaci nezvládají, hádají se, zakazují dětem vídat jednoho z nich, dochází u dětí k masivní traumatizaci, která může mít dlouhodobé důsledky.

Někteří rodiče jsou si vědomi složité situace a volají si k nám o pomoc. Také se na nás často obrací učitelé, prarodiče, ale i jiní příbuzní, kteří se setkají s nějakou formou týrání dětí. Chat se od telefonické linky se dost liší.

Na chat přicházejí zejména děti, případně mladiství. Témata, která se zde objevují, jsou velmi pestrá. Jedná se o vztahové problémy, obtíže  s učivem, neshody v rodině, ale také i sebepoškozování, sebevražedné tendence, poruchy příjmu potravy. Vidíme, že škála, s kterou se na nás děti, ale i dospělí obrací, je opravdu různorodá a je to tak naprosto v pořádku.

Způsob komunikace, který lidé využijí, když se nás chtějí obrátit, je jen na nich a je dobře, že si mohou volit mezi chatem a telefonickým kontaktem. Nesmíme zapomenout, že nabízíme také skype a e-mailovou poradnu, takže možnosti jak nás kontaktovat jsou opravdu široké.

• Jaká témata jsou nejčastější v oblasti rizik kyberprostoru?

V oblasti virtuálního světa se u nás na LD setkáváme nejčastěji s obavami a strachem o nezletilé děti, které nadměrně používají sociální sítě a  jejich rodiče řeší míru rizika, která je v kyberprostoru ohrožuje.

Poměrně často nás ale kontaktují i děti, které někdo začal sledovat, vyhrožovat jim nebo je přes sociální sítě vydírat. Někdy si nedokáží, zvlášť mladé dívky uvědomit míru rizika, když zasílají své intimní fotografie přes kyberprostor. Často to může být zneužito. Dívky se pak ocitají v začarovaném kruhu. Ten, komu fotografie poslaly, chce další a pokud je nepošlou, vyhrožuje jim, že je zveřejní. Takové dívky jsou  bezradné, vystrašené a obracejí se na nás o radu a pomoc.

Dále nás kontaktují děti, které zažívají kyberšikanu. V současné době je velmi snadné dehonestovat někoho pomocí sociálních sítí. Zvlášť děti jsou velmi citlivé na to, co se o nich na internetu říká a píše. Kolik má kdo sledujících a jak jsou ve virtuálním světě populární. To do značné míry ovlivňuje i jejich zatím ještě nehotový obraz o sobě samotných – self obraz.

Pečlivě sledují, kolik mají like, jak kdo hodnotí jejich příspěvky, co se o nich píše. Pokud se někdo rozhodne, psát věci nezakládající se na pravdě, kritizovat dotyčného, ostrakizovat ho, tak  tomu brzy ostatní věří. Pro děti je to pak velmi těžké a zasahuje to jejich prožívání, téměř stejně, jako například reálná šikana v běžném světě.

V neposlední řadě řešíme s volajícími i lákání na schůzku, vynucování si vztahu, sexuálního aktu apod. prostřednictvím virtuálního prostoru. S trochou fantazie můžeme říci, že virtuální svět našich dětí někdy splývá a někdy dokonce nahrazuje svět skutečný. Pak tedy vše, co dětem hrozí a zraňuje je v běžném životě, se může objevit i v životě „na sociálních sítí“. Jen je to podle mého názoru mnohem zákeřnější a nebezpečnější, protože je to skryto uvnitř pc, který je však přímo v „bezpečných“ domovech našich dětí a rodiče to ani nemusí tušit.

• Máš nějaká doporučení pro rodiče?

Pro rodiče bych měla jedno důležité poselství. Naslouchejte svým dětem. Všímejte si jejich chování, zda-li se nějak nemění. Děti často nedokáží zpočátku svěřit své utrpení druhým. Nevědí, jak na to. Mnohdy se stydí. Dopředu se obávají odmítavé reakce, bagatelizace či trestu. Vše je ale možné řešit. Důležité je, aby děti mohly doma zažívat pocit bezpečí a cítily se chráněné. Měl by to být prostor, kde nebudou žádná tabu, aby mohlo dítě svobodně vyjádřit, co nosí ve svém srdci.

Chápu, že je to často pro rodiče náročné. Zvládat neustále proměnlivé potřeby svých dětí. Vypořádat se s jejich postupným dospíváním, kdy se jejich osobnost mění. Reagovat pružně na potřeby dětí a dávat jim rozumné hranice. Navíc, někdy je rodina zasažena rozvratem a  o tom těžší pak rodičovská role může být.

Zároveň dětství našich potomků netrvá věčně. Je to běh na dlouhou trať, ale během něhož se z našich dětí stávají dospělé bytosti a co jim dáme, to pak naši potomci budou sklízet. Pokud budou mít děti naplněny svoje potřeby lásky a bezpečí, nebudou tak bezbranní. Nebudou muset být dokonce ztracení v reálném ani  virtuálním světě a ten virtuální budou i mnohem méně potřebovat.

• Dá se říci, zda na linku volají častěji muži nebo ženy (dívky nebo chlapci)?

Podle statistik se na naši krizovou linku obrátilo více dívek. Za loňský rok nás kontaktovalo celkem 2160 žen a 1078 mužů. Možná to souvisí s větší schopností dívek a žen verbalizovat svá trápení. Stále také platí mýty, že muži si nestěžují, měli by být silní, neplakat apod. To je možná důvodem, proč si nedokáží říci o pomoc, tak často jako ženy.

• Můžeš se podělit o příběh, který tě silně zasáhl?

Těžko se mi odpovídá na tuto otázku, protože každý příběh je pro mě silný. Je to vždy příběh člověka, který je jedinečnou bytostí. Já mám tu čest setkat se s tímto člověkem a jeho příběhem v omezeném čase, ale v celé své intenzitě a síle jeho aktuálního prožitku. Témata rozhovoru jsou různá, ale dají se zařadit do určitých okruhů, kategorií – vztahových, existenciálních, ekonomických, sociálních, zdravotních. To co se zařadit nedá, jsou lidé.

Každý prožívá své trápení jedinečně a vždy je třeba k němu přistoupit tak, jakoby to člověk slyšel poprvé, protože to vlastně poprvé je, i když stejná téma zaznívají opakovaně. Přesto zkusím vybrat jeden z těch tisíců příběhů, který se mi vybavil a je výjimečný stejně jako všechny ostatní.

Volala klientka, dospívající dívka, která byla znásilněna. Nebudu popisovat konkrétní událost, o kterou se s námi podělila. Jednak proto, aby byla zachována anonymita, kterou pro své klienty chceme a musíme zaručit, ale také abych nedala na odiv smutný příběh, který patří jen na bezpečnou půdu krizové linky.

Podělím se tedy jen o pár vět, které si pamatuji, a které mohou být i motivací pro ostatní dívky, jimž někdo takto ublížil: „Dlouho mi trvalo, než jsem Vám dokázala vůbec zavolat. Ten stud, hanba, vina, to bylo šílené. Jsi vinna…, vinna…, to jediné znělo mou hlavou. Víte, když mi to udělal, připadala jsem si špinavá, nevím, jak to popsat. Zkuste si představit, že máte na sobě kalhoty, které máte ráda.

Nevyměnila byste je za nic na světě. Najednou vás někdo strhne na zem do trávy. Vy se v ní vyválíte a kalhoty jsou celé špinavé od trávy a bláta, které tam všude bylo. Jdete domů, stydíte se, každý na vás kouká. Doma je strhnete a začnete drhnout. Drhnete tu špínu, až máte ruce celé od krve a pořád jsou špinavé. Nemáte jiné a musíte nosit tyhle. Kdykoli vyjdete mezi lidi, máte pocit, že to vidí. Nedá se to schovat, nedá se to vyprat. Pořád si říkáte, měla jsem čisté kalhoty a nedokázala si dát pozor, nedokázala uhlídat, aby se neušpinili. Co by na to řekla máma, táta, všichni..? Jediné, co by řekli, že jsem špína!

Takhle to trvá každý den a najednou zjistíte, že Vás ta špína už pohltila celou. Uběhlo už pár měsíců, Vy jste se mezitím schovávala doma, co to šlo, ale občas jste prostě ven musela. No a najednou musíte křičet, ale jste němá, jen cítíte, že to musíte někomu říct. Tak jsem zavolala a víte, co Vám povím?

Je mi jedno, že jsou moje kalhoty špinavé, jsou moje a já jiné nechci. Vy jste mě k sobě pozvala i v nich a nebála se, že Vás také ušpiním. Zjistila jsem, že už ani jiné nechci, jsou moje, ať si říká, kdo chce, co chce.. Jiné prostě neexistují. Už se nestydím a nevadí mi, že vám volám, když mám špinavé kalhoty. Není to má vina a chci se poradit, co dělat, abych takhle přijala i svou špinavou duši…“

Rozhovor  pak byl o možnostech terapie pro volající dívku a jak a kde oznámit, co se ji stalo. Síla tohoto příběhu pro mě spočívá v obrovské síle dívky, která se během jediného správně vedeného hovoru dokázala srovnat s pocity viny a zodpovědnosti za své znásilnění. Jsem ráda, že můžeme poskytovat  dětem, i dospělým, kteří se rozhodnou zavolat, seberou svou sílu naše uši, srdce i odborné zkušenosti a provést je kousek cesty, aby mohli zase dál žít obyčejný život a netáhli na sobě trauma, které jim do života vstoupilo.

Helena Juklová je vystudovaná psycholožka. Absolvovala pětiletý sebezkušenostní  psychodynamický výcvik a výcvik v krizové intervenci. Krizová intervence ji nadchla už během studia na VŠ. Vnímá ji jako velmi důležitou metodu, která dokáže snížit negativní dopad na jedince, jenž se ocitne v tíživé životní situaci. Během studia na VŠ začala pracovat jako konzultant Linky bezpečí, kde postupně rozšiřovala své zkušenosti o práci na chatu, v e-mailové poradně a nakonec také jako vedoucí směny a lektor odborných seminářů zaměřených na práci s traumatem, malými dětmi, dovednostmi TKI a KI.